Tak toto tvrzení dnes spoustu lidí překvapí, ale před několika lety to byla pravda pravdoucí, kokříci patřili k běžným pejskům používaným k lovu - a nutno říci, že i úspěšným.
Dnes je situace poněkud jiná a většina těchto nádherných psů je odsouzena k nečinnosti a pokud už nějakou činnost má, tak většinou agility. Ale i přesto se najdou majitelé a chovatelé, kteří je vedou k práci. Z pohledu loveckého výcviku a práce těchto pejsků dnes mám pár poznatků. Za prvé, že tedy bohužel se trošku ztratila pracovitost a ochota pracovat loveckým způsobem, včetně ztráty hlasitosti a ostrosti, také svůj díl má nezkušenost vůdců kokříků - a bohužel zkušených lidí, kteří s nimi pracují je méně a méně a tím se zužuje možnost načerpat praktické rady při výcviku. Za dobu mé cvičitelské práce jsem se setkal s pár kokříky a zkušenosti jsou spíše pozitivní. Výcvik španěla je daleko náročnější na trpělivost, tím klade důraz na vůdce. Pokud začneme prací v krytině, tedy slídění, je zde vyžadováno hlášení na teplé stopě, s několika majiteli kokříků jsme se to snažili vyřešit, či spíše jak na pejska, aby nám začal hlásit / jsou i uštěkaní kokříci, ale to neznamená, že na stopě hlásí /, základní poznatek je ten, že v žádném případě se by se nemělo začínat s výcvikem v poli, takzvaně na viděnou, kokrové jsou velmi inteligentní a jakmile se toto naučí, omezují své hledání stopy nosem / což je žádoucí /, ale pracují jen na viděnou, v první fázi to vypadá dobře vůdce má dojem, že je to paráda, ovšem toto hlášení na viděnou je nežádoucí a hlavně jakmile si na to pes zvykne, přestává nám pracovat nosem. Základ ale je - chceš štvát a hlásit, tak si toho zajíce najdi!!! Najít ho musí pes, ne majitel. V současné době pracuji s několika vůdci a hledání jejich pejsků si v ničem nezadá s ohařem, je rychlé, chuťové, prostorné a hlavně tito pejsci hlásí to co si našli svým nosem, ne to co viděli a to je ta pravá krása slídiče a hrdost majitele, která hřeje na hrudi. Na takovou práci je radost pohledět.
Druhá stránka jsou aporty, tady se ukazuje více než kde jinde trpělivost a důslednost vůdce, některý pejsek to zvládá s bravurou a některý má velké potíže, zkrátka mu to nejde. Není to tragédie, může se věnovat aktivitám které tuto dovednost nevyžadují, ovšem přinášení patří k loveckému psu. U kokrů to vyžaduje opravdu zvýšené úsilí jejich majitelů, jsou velmi inteligentní a zásadně nedělají nic, co nechtějí - ale jde to, když vidíte kokříka, jak chutově běží po vlečce a hrdě se vrací s králíkem, je to zážitek. Je třeba mít na paměti, že lovecký pes / a to kokršpaněl je / je cvičen komplexně a jeho primární úkol je pomoc při lovu a ta sestává jak z vyhledání zvěře, tak i z přinesení po odlovu. Zkoušky z výkonu jsou také tak postaveny, aby imitovaly práci psa při lovu. Tudíž by příprava měla probíhat v širší rovině, než se děje ve většině případů dosud. Mají na to.
Pokud bych to chtěl shrnout jako celek (a vycházím ze zkušeností několika posledních let), je toto plemeno psů na výcvik velmi specifické a vyžaduje usílí naplněné hlavně trpělivostí ze strany cvičitele, pokud se toto překoná, máme v rukou pejska, který je velmi chuťový, pracovitý a odmění vás svým radostným projevem. Při výcvicích často říkám s nadsázkou, "kokraři, to zvláštní plemeno lidí", a něco na tom je, práce se španělem je tak jiná a zajímavá, jako s žádným jiným plemenem. Jsem velmi rád za to, když se jim někdo věnuje i na vyšší typy zkoušek než jen vlohy, vždyť toto krásné a pracovité plemeno si to zaslouží.

Mirek Horáček, Horys Lov